18.04.2021
Bouřlivák. Magnet na průšvihy. Talentovaný útočník a dříč, který uměl dávat a připravovat góly. Na ledě nikomu nic nedaroval. Hokejový živel, jenž s kapitánským céčkem horlivě prosazoval zájmy svých barev, ale nebral si servítky ani vůči spoluhráčům. Muž, který řídil dostavbu píseckého zimního stadionu a neúnavně usiloval o trvalou připomínku legendárního hokejisty Tomáše Švihovce. Řeč je o Karlu Procházkovi st. (31. 10. 1949).
PÍSEK – Na brusle se postavil díky příkladu staršího bratra Bohumila, který však brzy upřednostnil cyklistiku. „Skončil už někdy v žácích a nechal mě v tom samotného,“ usmívá se rodák z města nad Otavou, ve kterém prožil prakticky celý život. Jméno Karla Procházky se poprvé objevilo na hokejové soupisce, když chodil do šesté třídy. Začínal na zimním stadionu s přírodním ledem přesně v místech, kde stojí nynější hala. Hrací plochu tehdy obepínala atletická dráha, tribunu sousedící se hřbitovem imitoval nevysoký násep. „Mým prvním trenérem byl Ota Pešek. Hrál jsem s ročníkem 1950, ale jako deváťák ve čtrnácti už jsem byl v dorostu,“ připomíná.
Neexistovalo rozdělení na mladší a starší dorost a juniory. Dorostenecký tým tvořili hráči od patnácti (nebo o rok mladší talentované výjimky) do devatenácti, než nastoupili povinnou vojenskou službu. Mezi hráči panovaly značné rozdíly nejen věkové, ale také fyzické a individuálně dovednostní. „Nezbývalo, než se s tím poprat,“ říká tehdejší benjamínek. „První dva roky jsem byl nejlepší střelec. Pokaždé se třemi nebo čtyřmi góly. Nepřálo nám počasí. Skoro nemrzlo, stihli jsme nanejvýš čtyři zápasy. Když trochu přituhlo, kropili jsme hřiště celou noc. Druhý den přijelo Milevsko a dostali jsme výprask,“ pobaveně se šklebí při líčení situace z poloviny šedesátých let minulého století.
Na konci pětašedesátého Písečtí otevřeli kluziště s umělým ledem a dorostenci na první pokus postoupili z krajského přeboru do ligové soutěže. Ve finálovém dvojutkání vyřadili celek Rybitví, který tvořili hráči z Pardubic. „Nastoupili proti nám Jirka Novák s Bohoušem Šťastným, pozdější mistři světa, a myslím, že taky Franta Bulis. Samí dobří hokejisté. Byli jasně lepší a perfektně oblečení. Nám ze starých kalhot vyčuhoval filc. Prohráli jsme venku 5:7, dával jsem tři góly, každý s jinou hokejkou. Když jsem zlomil tu svoji, půjčoval jsem si od spoluhráčů. Každý měl jenom jednu. Doma nás podržel Jarda Kolář v brance, vyhráli jsme 4:1. Byl to zázrak,“ povídá nadšeně.
Dorosteneckou ligu opustil písecký tým po jediné sezoně. „Uhráli jsme třeba porážku o gól se Spartou, ale potom nám dal Litvínov osmičku. Spadli jsme, ale já už ve třeťáku na strojárně šel do áčka,“ promítá si zpětně vstup do dospělé kategorie. Na ledě si vychutnal i památný duel s reprezentací ČSSR 24. února 1969 (výsledek 4:9). Hosté v přípravě na MS ve Stockholmu přijeli s kapitánem Jožo Golonkou, brankářem Dzurillou, obráncem Suchým, útočníkem Nedomanským a dalšími hvězdami. „Strčili mě mezi křídla Řehku s Maxou, ligou protřelé třicátníky. Sestavu tvořili další borci Milán Hönig, Ruda Houfek, Míťa Markov, Honza Šrámek. Připsal jsem si gól a nahrávku, bylo to nádherné.“
Pod dostavbou Zimního stadionu v Písku je podepsaný jako dílovedoucí bývalý kapitán ligového týmu Karel Procházka a také neúnavný brigádník Tomáš Švihovec. Foto Tomáš Danko
Nicméně v Písku se nedostávalo hráčů, proto šel Karel Procházka na vojnu s dvouletým odkladem, v jednadvaceti. Po maturitě se stihl vyučit v oboru automechanik. Absolvoval řádku emotivních městských derby o druholigové body mezi civilním Jitexem a armádní Duklou, vedle toho nastupoval jako stažený centr za fotbalovou jedenáctku písecké Rudé hvězdy. „Když se v září prolínala fotbalová sezona s hokejovou, odehrál jsem běžně čtyři zápasy za víkend. Dva v kopačkách za dorost a chlapy, stejnou porci na ledě. Ve druhé lize dospělých jsem ještě nenosil helmu. Dostávali jsme padesát korun za zápas, což stačilo bohatě na jídlo i vínko. Byly to krásné časy,“ ohlíží se zasněně.
Na vojně ho čekala také 2. liga v Dukle Příbram, která se vyškrábala přes regionální přebory a divizi. Nezastřešený stadion lemovaly ochozy z navršené hlíny, na nichž se tísnily zástupy fanoušků. „Nejdřív jsem byl osobním holubem pardubického Franty Bulise, potom jsem dostal kapitánské céčko. Neunikl jsem průšvihům. Podplukovník Kotlovskij, tak nějak se jmenoval, pocházel zřejmě z Ukrajiny, mě oslovoval soudruhu kapitáne, i když jsem neměl ani frčku, a když zavřel oko, znamenalo to, že mi udělil jednadvacet dnů v base. Odmítal jsem v listopadu trhat listí ze stromů a další podobné rozkazy. Zkrátka jsem rozvracel morálku. Vždycky po sezoně mě poslali k útvaru do Boru u Tachova.“
Po odevzdání uniformy mohl odejít do ligového Zlína, jenže konzervativně smýšlejícího Písečáka ani předtím nezlákala pražská Sparta, která ho chtěla do hokejového i fotbalového týmu. Skvělou nabídku dostal po utkání Jitexu s národním mužstvem od trenéra Jaroslava Pitnera. „Při společné večeři U Tří korun mi povídal, hele mladíčku, půjdeš k nám na vojnu do Jihlavy. Zastav se u mého stolu, kde sedím s klubovými výbory. Ale copak jsem měl čas na řeči s funkcionáři? Byla to chyba, jasně. Za nějakých deset let potom odcházel z Písku do Sparty Jirka Jána, taky takovej pitomec jako já. Ale ve Spartě mu řekli, podívej, kde mohl být dneska Karel. Tím ho zlomili.“
Skoro celou kariéru strávil v barvách Jitexu pendlujícího mezi druhou a třetí nejvyšší soutěží. Tehdy se nazývaly I. NHL a II. NHL („První národní“ resp. „Druhá národní“). Vyčníval nejen vysokou postavou, ale i vůdcovskými schopnostmi. Na dresu měl céčko, zato nikdy nenosil náplast přes ústa. Dával góly a ještě mnohem víc jich připravil spoluhráčům. Probíjel se s pukem, nechal se osekávat, vylákal brankáře a nahrál volnému kolegovi. „Dost na mě profitoval Vláďa Jána. Našel jsem ho, on to jenom doťuknul do brány,“ vrací se k rozdělení úkolů v úderné dvojici. „Hrálo se na tři lajny. Od druhé třetiny většinou na dvě. To mi sedělo, byl jsem pořád v tempu.“
Kromě devítky na zádech už měl v Písku nárok na inventární číslo. Nakonec se Karel Procházka rozloučil s klubem ne úplně v dobrém. „Hrála se I. NHL a kdekdo chtěl dělat kapitána. Nepohodli jsme se, byl to podraz hlavně od jednoho hráče. Ostatní mlčeli. Nějak jim to asi vyhovovalo. Pravda, nedal jsem nikomu nic zadarmo a šlapal jsem klukům na přezky, když třeba šli chlastat a potom něco zvorali při zápase,“ mluví otevřeně. Přidal jednu sezonu v Milevsku, ale neodloučil se od píseckého stadionu, kde řídil postupnou dostavbu od svých pětadvaceti. „Nabídl mi to vedoucí zimáku Honza Slabý, který vystřídal Standu Němečka. Dodělal jsem si kvůli tomu dálkově stavárnu v Budějovicích.“
Kolem stavby se točil od sedmi ráno do sedmi večer. Rozděloval práci brigádníkům, ale také si odskočil na trénink a plnil hokejové povinnosti. Výborného pomocníka, který ho vždy spolehlivě zastoupil, našel v Tomáši Švihovcovi, průkopníkovi píseckého hokeje a prvním jihočeském reprezentantovi (ve sbírce měl bronz z MS 1933). Byl ročník 1900, v důchodovém věku trávil na stadionu téměř veškerý svůj čas od pondělka do neděle. Odpracoval neuvěřitelných devět a půl tisíce brigádnických hodin. „Dělal zadarmo, teprve já ho začal pravidelně platit. Poznal jsem jeho ryzí povahu a tvrdím, že mým životem neprošla větší osobnost,“ vysekává poklonu.
Marně se Karel Procházka v minulých létech snažil prosadit pojmenování píseckého ledového stánku po Tomáši Švihovcovi. Část areálu se však nachází na Procházkově pozemku, proto k věčnému připomenutí svého velkého vzoru instaloval v lednu 2014 pamětní desku na budově ze strany od výstaviště. A nepřestává vzpomínat. „Tomáš byl veselý člověk. Usmíval se v duchu své skromnosti, ale když přišla řeč na jednu moji příhodu ze zápasu, rozchechtal se vždycky z plných plic. Stalo se, že mi protihráč zlomil hokejku a tlačil mě na mantinel. V souboji jsem vyškubl jeho hůl a pokračoval s ní ve hře, zatímco rozzuřený soupeř dostal za nadávky od rozhodčího desítku.“
Klidný a kultivovaný představitel prvorepublikové noblesy, někdejší pilíř SK Písek a platný člen LTC Praha měl však i citlivé místo. „Bytostně nesnášel komunisty, kteří jej perzekvovali za to, že nevstoupil do jejich řad a neprodal jim vlastní hrdinství z konce druhé světové války, kdy ve svém domě ukrýval člověka před Němci. Chtěli se chlubit, že člen strany projevil odvahu za nacistické okupace. Tomáš je vyhodil. Nemohl jim přijít na jméno,“ popisuje Karel Procházka, jemuž za totality rovněž nekvetly růže. Nenechal se zlanařit a některými postoji si doslova zahrával s ohněm. Ale stálo při něm štěstí. Jistě díky tomu, že byl úspěšný na ledě i po pracovní stránce.
K hokeji přivedl oba syny. Starší Pavel hrál za Písek, Milevsko nebo Radomyšl, mladší „Káka“ (Karel) prožil spoustu sezon ve Strakonicích. Nějaký čas se Karel Procházka st. věnoval trénování, ale cítil, že to není úplně jeho parketa. Po sametových změnách odkoupil objekt bývalé hospody na zimáku, kde se dříve při zápasech prodával vyhlášený koňský salám, a začal provozovat obchod se sportovními, hlavně hokejovými potřebami. A servis výstroje. Neúnavně obouval brusle a hezkých pár let po šedesátce ještě nastupoval spolu s mladším synem za protivínské Cannibals v okresní soutěži. „Od operace kyčlí – obě mám železné – už nehraju asi pět let,“ přijímá životní realitu.
Ladislav Lhota
