Kanadský trenér počítal do deseti. Kdo se nestihl napít, měl smůlu, vypráví David Všetečka

18.03.2021


Za dvě dekády v profesionálním hokeji prošel devatenácti kluby. Pět různých dresů oblékal v domácí extralize, sedm klubů reprezentoval v 1. lize, v jednom okusil 2. ligu. Všechny tři nejvyšší soutěže vyzkoušel na Slovensku, dvě sezony prožil ve dvou týmech francouzské 2. divize. Písecký rodák a odchovanec David Všetečka (28. 9. 1979) se zapsal u fanoušků jako pozičně hrající bek a typický srdcař. Hokej se stal jeho vášní. Žádný div, že nastoupil trenérskou dráhu.


PÍSEK / STRAKONICE – Do české extraligy naskakoval šest sezon v barvách Třince, Litvínova, Vsetína, Znojma a Plzně, zaknihoval si 94 startů a jeden gól. V 1. lize se objevoval třináct sezon, postupně hrál za Písek, Opavu, Olomouc, Prostějov, Mladou Boleslav, Chomutov (postup do extraligy 2009–10) a Kadaň, nastřádal celkem 528 utkání a 28 gólů. V počátcích kariéry okusil 2. ligu za Strakonice. Období 2012 až 2014 strávil na francouzském ledě v barvách Phenix de Reims a Bisons de Neuilly-sur-Marne. Loučil se na Slovensku, nastupoval za Senici, Skalici, Spišskou Novou Ves a Bardejov. Trenérsky začal v Bardejově (2018), aktuálně působí v Mělníku a je členem Czech Skills Hockey Academy.

Prý jste začínal s hokejem dost pozdě?
Do šesté třídy jsem chytal ve fotbalové brance. Teprve jako šesťák jsem přesedlal na hokej. Velkou zásluhu na mém růstu měl trenér Bohumír Kinkor, jenž se mnou zůstával po trénincích na ledě a pořád jsme bruslili a bruslili. Díky tomu jsem během dvou let dohnal své vrstevníky. Nemohu zapomenout také na Miroslava Šperla. Dal mi v osmnácti první šanci v píseckém prvoligovém áčku. Poznal jsem řadu trenérů a musím přiznat, že jsem často měl svoji hlavu a odsekával jsem jim. Od každého jsem se ale snažil přijmout to pozitivní, co mě posouvalo dál. 

Vaší původní specializací byl tedy fotbal. Sledujete nadále dění na trávnících?
Do branky tehdejšího Spartaku jsem se postavil po vzoru svého otce. Vyrůstal jsem ale v době, kdy bylo normální příjít domů ze školy, hodit tašku do kouta a zbytek dne hrát bandy hokej s kamarády. Tihle kluci hráli také lední hokej a přemlouvali mě tak dlouho, až jsem odešel s nimi na zimák. Nicméně k fotbalu si udržuji stále vřelý vztah. Koukám na českou nebo anglickou ligu a kolikrát si říkám, kam bych se asi dostal, kdybych pokračoval v kopačkách. Samozřejmě podle možností jsem se vždycky zašel v Písku podívat na třetí ligu. V mužstvu jsem měl spoustu kamarádů – Honzu Zušťáka, Davida Kubiše a další. 

Přemýšlel jste jako mladý hokejista, že se posunete z Písku třeba do Českých Budějovic, které byly na jihu Čech vždycky top?
Měl jsem to v mladém věku trochu jiné, což hodně souvisí s mým pozdějším startem. Dával jsem si postupné cíle a nikdy nelétal v oblacích. Vzpomínám, když jsem se v osmnácti posunul do píseckého áčka, trénoval jsem celý týden s chlapama, ale přišla sobota, den zápasu, a před kabinou se objevilo pět báglů z Motoru. Prostě přijeli borci, kteří zaujali naše místa v sestavě a nemuseli nás ani převyšovat hokejově. My jsme v tu chvíli zamířili třeba do Strakonic, kde byla 2. liga. S klukama jsme to přirovnávali k zákonu padajícího hovna. V té době jsem se zařekl, že nikdy nepůjdu do Motoru. Dodržel jsem to.

Frustrovalo vás hostování v týmu nižší soutěže?  
Patřil jsem spíše k zápasovým typům a raději hrál hokej, než abych seděl a dělal komparz. Jistě, mladý člověk kouše křivdu hůř, ale čím bych si pomohl, kdybych přišel do Strakonic a tvářil se uraženě. Otrávil bych celou kabinu a trenér by mě příště nechtěl. Za sebe můžu říct, jsem nastupoval ve Strakonicích rád. Taky bylo milejší cestovat jen pár kilometrů, než se vláčet třeba do Milevska.

Strakonická kabina bývala vždy specifická.
Měla svoje kouzlo, zůstaly mi dobré vzpomínky. Zase jsme u zmiňovaného zákona – z poloviny bylo osazenstvo písecké: Marek Kloud, Milan Velíšek, „Káka“ Procházka, Radek Bouška a další. Nešel jsem do cizího prostředí, což byla asi výhoda.

Jako ročník 1979 jste zažil éru mezinárodních úspěchů našeho hokeje. Dodával vám motivaci pravidelný přísun medailí?
V juniorském věku jsem i koketoval s reprezentací. Zúčastnil jsem se různých výběrů sedmnáctiletých, osmnáctiletých. Potkal jsem tam Patrika Štefana, Milana Krafta, Michala Sivka, Vencu Nedorosta. Seznam by byl dlouhý. S radostí jsem potom na ně koukal v televizi. Zápasy ze šampionátů nebo olympiád jsem sledoval poctivě a učil se z nich. Později při působení v extralize jsem potkával strůjce tehdejších úspěchů přímo na ledě, což považuji za velké štěstí a odměnu pro kluka z Písku.

Pojďme připomenout váš přesun do Třince v sezoně 2003–04.
Tehdy jsem stabilně hrál 1. ligu za písecký tým. Dostal jsem nabídky z Motoru, Plzně a Třince. Zaznamenal jsem určitý tlak, který mě směroval do méně vzdálených klubů, ale manažer mi ponechal volnou ruku. Na rozhodování jsem dostal asi půl dne a zvolil Třinec. Šel jsem do absolutně neznámého prostředí, ale s vědomím, že záleží pouze na mně, jak se ukážu. Bohužel, za tři roky jsem tam zažil pět trenérů. Každý při nástupu oznámil, že všichni začínáme na stejné čáře. O této větě si člověk může myslet cokoliv. Pokud jde o hokej, byl to jistě velký posun. Najednou jsem se zdravil s hráči, jakými byli Richard Král, Pavel Janků, Martin Vojtek, Petr Jančařík, ale partu tvořili i Jirka Hunkes a Jirka Polanský, s nimiž jsme si přinesli do kabiny play station a trávili tam třeba dvanáct hodin denně. Objednali jsme si pizzu a mastili NHL a FIFU. 

Ocelářská hokejová organizace vás odesílala také na pomoc moravským klubům o soutěž níž?
Jasně, bylo to v době lockoutu NHL. Profíci se valili do Evropy, extraliga se plnila hvězdami. Považoval jsem to za výbornou školu. Člověk si myslel, že je hotový hokejista, a tihle velikáni mu ukázali, že není nic. Nebral jsem nijak tragicky, že jim musím ustoupit a snažil se být stále připravený, aby si mě Třinec mohl kdykoliv stáhnout zpátky.

Moravské kluby zpravidla disponují velmi živými fanoušky. Můžete to potvrdit?
Absolvoval jsem všechna možná derby, zažil koš na ledě, nahlášení bomby na stadionu. Ale nejvíc mi utkvělo v paměti utkání v Brně proti Kometě, když jsem tam později nastoupil za Chomutov. Domácí dali gól a sedm tisíc lidí se zvedlo jako jeden muž a roztočilo šály nad hlavou. Z toho mrazilo.   

Zblízka jste poznal atmosféru ve Vsetíně. Jaký dojem ve vás zanechal svého času nejúspěšnější domácí klub?
Přišel jsem tam v sezoně 2006–07, kdy už odezněla největší sláva. Doléhala na člověka asi nejvíc při návštěvě kanceláře tehdejšího předsedy představenstva Oldy Štefla, kde byly vystavené všechny poháry. Co se týká hokejového zázemí, nebyl to žádný luxus. Zřetelnými atributy zůstávaly domácké prostředí a vůně slivovice. Příliš se nám nedařilo, ale když jsme třeba porazili Slavii na nájezdy, tak diváci šíleli, jako bychom získali titul, a vděčně zaplnili naši kabinu vepřovými koleny a demižony. Pohled na extraligovou tabulku nás vrátil do reality, byli jsme stále předposlední. Při cestě k valašskému derby se Zlínem jsme koukali z autobusu, jak fanoušci putují pěšky přes kopec. Každý „Vsacan“ měl v garáži palírnu. Tohle angažmá si vybavuji s nostalgií.  

V následujících dvou sezonách jste několikrát vyměnil dres.
Měl jsem jít do Znojma, jenže Třinec mě nechtěl uvolnit na hostování v rámci extraligy. Prodali mě do prvoligové Boleslavi, kde zrovna trénoval Jan Neliba, který mě vedl už v Třinci. Ve městě automobilů jsem se potkal s mladším bráchou Martinem, jemuž jsem přes agenta sehnal místo v boleslavské juniorce. Tehdy v Boleslavi začal manažerovat bývalý gólman Jaromír „Česťa“ Šindel. Ten byl schopný mě prodat třikrát během dvou hodin. Moc se mi to nelíbilo a využil jsem nadstandardní vztah s olomouckým manažerem Erikem Fürstem. Domluvili jsme se, že v Olomouci zůstanu měsíc a půl, načež půjdu dál. A opravdu, zamířil jsem do Chomutova. Hanáci mě z Boleslavi koupili za raketu, na sever Čech mě prodali za natankovanou raketu. Teď už to můžu říct.

Chomutov účinkoval v 1. lize, ale nabízel podmínky značně nad poměry, že?
To ano. Na druhou nejvyšší soutěž tam vytvořili dream team. V brankovišti stál Jan Lundell z IFK Helsinky, hráli David Hruška, Milan Kraft, Radek Duda, nebožtík Miro Hlinka. Bylo to v počátcích projektu 3K (KLH Chomutov, Kadaň, Klášterec), kdy jeden člověk vlastnil a dotoval dva prvoligové kluby. Velmi vyhrocené byly souboje mezi Chomutovem a Kadaní, za kterou nastupovali kluci, kteří se neprotlačili do chomutovské sestavy. Bohužel, tehdy se nám nevydařil postup.  

Pořádným obloukem jste se vrátil do mateřského Písku.
Skoro po osmi létech. Hlavně kvůli rodině. Měli jsme tu babičky a příbuzné, chtěli jsme se usadit. S podporou píseckého klubu začínala firma Komterm, která tam cpala obrovské peníze. Někteří hráči dosáhli na podobné platy, jaké byly v Chomutově. Rozdíl spočíval pouze v tom, že Chomutov hrál na špici, zatímco Písek na chvostu. S naším postavením jsem se těžce smiřoval. Tušil jsem, co se může přihodit. Nezvládli jsme baráž o záchranu a pro mě to bylo nejhorší období v kariéře. Pořádně jsem to v sobě nezpracoval ani s odstupem času. Frustrovalo mě, když lidé pokřikovali, že si vytírám zadek bankovkami a nejsou výsledky. Jenže co zmůže jeden hráč. Hokej je kolektivní sport. Ve městě nakonec zůstala 1. liga, klub zakoupil licenci od Vrchlabí, a v následujícím ročníku jsme postoupili do play off. Snad se mi povedlo částečně očistit jméno podepsané pod předchozí ostudou.  

Následovalo angažmá v zemi galského kohouta. Byla Francie sladká, jak praví poezie?
Můj odchod inicioval písecký gólman Filip Kubiš, který už předtím působil na francouzském ledě. Problém však představovala jazyková bariéra. Trenér nemluvil anglicky, já nemluvil francouzsky. Tlumočit dokázal jen Filip, jenže ten stál v brankovišti. Děly se i takové věci, že jsme si vzali time out v páté minutě úvodní třetiny, aby nám Filip u střídačky zprostředkoval konverzaci. Posléze mi trenér umožnil naskakovat na led, kdykoliv jsem uznal za vhodné. Z Remeše jsem v rámci „špagetové ligy“ přestoupil do Paříže, kde to připomínalo francouzskou legii nebo rovnou galeje. Pod kanadským koučem jsem zažil dávky, o nichž se mi zdá dodnes. Hodinu a půl jsme bruslili bez puku a Kanaďan suše oznámil, komu se udělá zle, ať použije popelnici, kterou umístil do středu kluziště. Plazili jsme se s hokejkou od modré k modré. Zkazit cvičení znamenalo skákat panáka ve výstroji. I tisíckrát. Dělali jsme kliky v blátě. Dokud trenér nepovolil, nemohl se nikdo zvednout. Pro celý tým byla jedna lahev s pitím, přičemž trenér počítal do deseti a kdo se nestihl napít, měl smůlu. Při jízdě za soupeřem ve spacím autobuse nás nechal v šest ráno vzbudit a postavil nás do pozoru. Prý nás chtěl jenom vidět, můžeme jít zase na kutě.

Bylo vám skoro pětatřicet. Měl jste zapotřebí takový dril?  
Tuhle otázku jsem si kladl často. Došlo to tak daleko, že jsem létal na víkend domů. V pátek po zápase jsem sedl na letadlo a v neděli se vracel do Paříže. Bylo docela úsměvné, když Francouzi za mnou přišli po sezoně, že jsou spokojení a jestli prodloužím smlouvu. Odvětil jsem jediné slovo: Nikdy.

Poslední etapu aktivní kariéry jste si vystřihl na Slovensku?
Chtěl jsem vyzkoušet, jestli můžu v hokeji ještě působit na nějaké úrovni. Přijal jsem nabídku Dukly Senice ve druhé slovenské soutěži. Dařilo se a po pár zápasech jsem naskočil za extraligovou Skalici. Proti mně stáli skvělí hokejisté jako Peter Bartoš nebo Michal Handzuš a zase jsem byl ve starém kolotoči. Posléze jsem se přesunul do Bardejova, který se stal mým druhým domovem. Nakonec mi tam udělali hezkou rozlučku s charitatiním podtextem.

Vzhlížel jste na bruslích k nějakému vzoru?
Odmalička jsem se viděl ve Standovi Neckářovi od nás z Písku. „Basa“, jak mu přezdívali, vyrůstal ve stejné ulici jako já. Posbíral jsem všechny jeho plakáty a kartičky. Podle jeho příkladu jsem sáhl po číslu 94 a používal ho celou kariéru.

Plynule jste se přesunul k trénování?
Začalo to ve Francii. Pracoval tam s mládeží jeden Slovák, jemuž jsem chodil pomáhat. Děti se mnou mluvily pomalu a díky tomu jsem si začal osvojovat francouzštinu. K dětem jsem se dostal i v Bardejově. Bylo to moc fajn, jenže příliš nefungovalo zázemí a nechodily včas výplaty. Takže jsem vzal pozici šéftrenéra v Mělníku a k tomu áčko v krajském přeboru.

Naplňuje vás trenérská řehole?
Hokej nosím v srdci a nedokážu si bez něho představit život. Jsem rád za to, co mohu dělat. Pokud jde o výchovu nejmenších, v první řadě je musí hokej bavit, musí tam najít kamarády. Považuji za primární, aby se děti naučily chovat a pěstovala se u nich pokora. Přijde-li capart, že ho víc baví florbal nebo tenis, popřeju mu hodně štěstí. Co mě však trápí, nejmladší generaci schází pojem o historii. Děti znají Crosbyho nebo Pastrňáka a tím to většinou hasne. Uvedu příklad. Byli jsme s malými v Litoměřicích, kde zrovna hrál Vsetín s trenérem Jirkou Dopitou. Na chodbě jsem si s ním podal ruce a moji svěřenci se ptali, kdo byl ten plešatý pán. Vyslovil jsem jeho jméno a následovala dětská otázka, jestli hrál někdy hokej. Tyhle věci mi nebere hlava.

Asi chybí úspěchy na úrovni reprezentačních výběrů všech kategorií. Nemám pravdu?
Návrat českého hokeje mezi nejužší špičku bude možná bolet, ale jedinou možnou cestu představuje tvrdá práce, dřina a trénink. Hodně zlé krve se objevilo v mládežnickém hokeji, což se dost přiživilo po mistrovství světa juniorů. Nejvíc jsem se ztotožnil s názorem Libora Zábranského. Brněnský šéf natvrdo prohlásil, že nevěří systému, který je tady nastavený. Dělá si to v Kometě po svém a má výsledky. Podívejte, kolik má Brno zástupců v mládežnických reprezentacích, kolik hráčů připravilo na draft. Velkým tématem jsou akademie. Hezký projekt, ale v naší zemi by stačily tři akademie místo nynějších sedmnácti, v nichž se rozmělňuje kvalita.

Ptal se: Michal Král



Krátké zprávy
07. 05. 2021 Exbudějovický gólman Petr Kváča (23, nyní Liberec) si odbyl premiéru v reprezentačním A-týmu při vítězství 2:1 nad Slovenskem na pražském ledě. Podal velmi dobrý výkon a stal se v pořadí již 42. debutantem národního mužstva v sezoně 2020-21 pod vedením kouče Filipa Pešána.
07. 05. 2021 Kapitán A-týmu Hluboké nad Vltavou Josef Miler se raduje z druhého přírůstku do rodiny. Syn Adam (2.7 kg) i maminka jsou v pořádku. Gratulujeme.
07. 05. 2021 Do extraligového Madeta Motoru zamířil další třicátník a Nejihočech - doposud litvínovský obránce David Štich (32), jenž vystřídal v extralize již sedm klubů (376 utkání, 15 gólů) a čtyřikrát oblékl dres reprezentačního A-týmu. Plzeňský rodák a odchovanec podepsal smlouvu u břehu Vltavy na jeden rok.
Archiv krátkých zpráv...
Partneři
Nejčtenější články Videogalerie Retrogalerie