24.05.2020
Vousatý dlouhán s desítkou na zádech se k radosti pamětníků a poučení mladých objevuje v nedávno vzkříšeném a poměrně vzácném videozáznamu z finálového utkání mezi Motorem České Budějovice a Dynamem Riga na turnaji v Paříži před koncem roku 1985. Byla to poslední sezona útočníka Františka Čecha (70) ve vrcholovém hokeji. Pražský rodák s jihočeskými kořeny se usadil pod Černou věží, kde stále trénuje mládežnické týmy.
Č. BUDĚJOVICE – Víceúčelovou halu Bercy na stejnojmenném pařížském bulváru otevřel Jacques Chirac jen rok a půl předtím, než hokejisté Motoru letecky přicestovali k boji o Trophee Antenne – tak se nazýval turnaj, který vyhrálo rižské Dynamo. Moderní stánek natolik předběhl dobu, že ještě v roce 2017 bez větších úprav mohl hostit hokejové mistrovství světa. „Zahrát si tady byl pro nás všechny super zážitek. Vůbec návštěva Paříže, zastavit se v té době pod Eiffelovkou, bylo pro lidi uvězněné za železnou oponou něco nepředstavitelného. Pro mě to byl nejkrásnější zájezd s hokejem, taková odměna na sklonku kariéry,“ říká s povděkem nedávný jubilant.
Po sezoně 1985–86, v níž budějovický tým obsadil jedenáctou příčku, se František Čech rozloučil s nejvyšší soutěží (za třináct ročníků odehrál 416 zápasů – dva za Duklu Jihlava, zbytek za Motor – a nastřílel 161 gólů), byť nadále figuroval na soupisce i výplatní listině klubu u břehu Vltavy. V národní lize oblékl dres Milevska a posléze Písku, kde byl hrajícím asistentem trenéra Jana Slabého. V roli centra zaučoval talenty Petra Bláhu a Pavla Pýchu st. „Svým způsobem to byla pohoda. Přes den volno, večer trénink. Z Budějovic do Písku jezdila dvě auta s hráči. Ale když nás třeba v Klatovech polévali pivem, nadávali a vedoucímu hodili vajgla za košili, to bylo nechutné,“ vybavuje si.
František Čech (30. 3. 1950) vyrůstal v pražském Karlíně. Organizovanému sportu se začal věnovat v Rudé hvězdě na Markétě. „Do naší třídy přišel nějaký pan Čermák a udělal nábor do fotbalového týmu. Přihlásilo se nás pět nebo šest. Cesta tramvají na trénink trvala přes hodinu, hráli jsme na škvárové ploše. Po čase nás vyzvali, jestli chceme hrát i hokej na přírodním ledě. Dělal jsem obojí, ale po roce zrušili oddíl. Čirou náhodou moje maminka potkala trenéra, který ji informoval o výběru do Slavie,“ popisuje. Kluci ze zrušené Rudé hvězdy tehdy v tréninkovém mači deklasovali slávisty a dva dny nato čekal budoucího ligového útočníka první zápas za žáky v červenobílém dresu.
Kabinu „sešívaných“ na Štvanici opustil až po doručení povolávacího rozkazu k vojenské službě v Dukle Litoměřice. Jenže tam záhy zrušili hokej. „Myslel jsem, že úplně skončím. Naštěstí přijeli trenéři z jiných Dukel a rozebrali si nás,“ označuje důležitý moment. Sezonu 1969–70 prožil v Dukle Liberec, jednom ze čtyř týmů, který ve druhé nejvyšší soutěži dokázal vzít alespoň bod za remízu suverénnímu budějovickému Motoru. „U nich jsme dostali dvouciferně, ale doma jsme v závěru smazali ztrátu a senzačně uhráli výsledek 4:4. Diváci byli v transu a málem zbourali zimák. Uměli se postarat o atmosféru, na místní derby se Slovanem chodily bezmála čtyři tisícovky,“ líčí.
Od následujícího ročníku se z Dukly Liberec stala Dukla Jihlava B. „To už nebylo ono,“ přiznává. Nicméně nakoukl do áčka, kde potřebovali zacelit mezery při absenci reprezentantů hrajících na šampionátu v Bernu a Ženevě. Když se čerství mistři Evropy vrátili ze Švýcarska, dohrávaly čtyři nejlepší tuzemské celky play off o titul. Za stavu 1:1 v semifinálové sérii se vojáci vypravili do Bratislavy ke dvěma duelům proti Slovanu a František Čech si odbyl ligovou premiéru. „Trenér Pitner určil speciální trojici s úkolem bránit lajnu Grandtner, Nedomanský, Kordiak. Na křídla dal mě s Honzou Klapáčem a do centra Jirku Holíka. Ten dokázal bruslit s Nedomanským.“
Nejdřív zvítězil Slovan 3:2, potom Dukla 1:0 v prodloužení. „Jediným zadáním pro naši řadu bylo nedostat gól, což se povedlo v obou zápasech. Jakmile Grandtner nebo Kordiak někde přibrzdili, přibrzdil jsem taky. Pokřikovali na mě, ty kokot zajebaný, ale rozkaz byl rozkaz. Kdyby šli na záchod, musel bych s nimi,“ usmívá se tehdejší debutant. „Působení v áčku bylo krátké, ale krásné. Při trénincích jsme hrávali dvě na dvě. Na jedné straně Holíkové s Klapáčem a za nimi Suchý, Šmíd, proti nim čtvrtý útok Plíhal, já a trenérský asistent Neveselý. Občas jsme vyhráli a měli jste slyšet to hecování v šatně mezi Standou Neveselým a Jardou Holíkem.“
Ve finále proti ZKL Brno figuroval pražský odchovanec jen mezi náhradníky, ale vychutnal si naplno oslavy mistrovského titulu. Při návratu do civilu mu kouč Jiří Vrba z jihlavského béčka domlouval angažmá v Litvínově. „Stál jsem kvůli tomu tři měsíce. Nakonec mi volali, Franto, nezlob se, ale se Slavií není možná dohoda. Tak jsem odehrál ještě tři sezony na Štvanici,“ líčí komplikace na cestě za ligovým snem. Nebyly poslední. V týdeníku Stadion jej vyfotili, jak hází kotouče do branky uhelnou lopatou. S padesáti šesti góly vytvořil druholigový rekord. Lanařil ho Luděk Bukač do Sparty, ale jednání bafuňářů se mu nezdálo férové. Z dalších nabídek zvolil České Budějovice. Cítil, že tam si zahraje.
Nastěhoval se do Čechovy ulice – bytová otázka hrála v přestupu podstatnou roli – a sžíval se s mužstvem, jenže dres Motoru oblékl až za tři čtvrtě roku. Slavia neústupně blokovala svého elitního útočníka. „Jeli jsme asi na pátou schůzku do Prahy. Díky návrhu čestného předsedy dr. Andršta jsem šel v motorácké výstroji pomoct Slavii se záchranou v 2. lize. Povedlo se a konečně mě pustili. Stihl jsem posledních devět ligových zápasů v ročníku 1974–75 ještě za trenéra Bartoně. Ale na Slavii jsem dodneška alergický. Podezřívali mě, že při zmíněné výpomoci budu úmyslně hrát špatně. Nosím to pořád v sobě,“ konstatuje hokejista, jehož tatínek pocházel z Veselí nad Lužnicí a maminka z Jindřichova Hradce.
V barvách Motoru nezažil nikdy sestup, byť občas nastaly starosti. Naopak skoro k nebesům vystoupali Jihočeši sezoně 1980–81. Mužstvo dirigované Karlem Pražákem a Petrem Podlahou vedlo tabulku dvaadvacet kol ze čtyřiačtyřiceti a skončilo druhé těsně za Vítkovicemi. Nebýt experimentálního zrušení nerozhodných výsledků, vrátil by se primát přesně po třiceti létech na český jih. Františku Čechovi se povedl hattrick proti pardubickému Crhovi, k vítězství 11:3 nad Košicemi přispěl pěti góly. „Na Spartě jsme vedli 4:0 po první třetině, ale prohráli jsme 5:6. Tam nastal zlom. Sami jsme si to pokazili. Měli jsme všechno ve svých rukách,“ nepřestane nikdy litovat.
Budějovičtí následně padli na vítkovickém ledě. Potom doma zdolali Pardubice, načež přivezli porážku z Kladna. Zbývající čtyři kola sbírali vítězství, ale marně doufali v zaváhání Vítkovic. „Za domácí zápasy jsme dostávali osm set hrubého, venku šest set. Ostravští hráči brali dva a půl tisíce (Takový plat neměli vysokoškoláci za měsíc – pozn.) Snadno se rozdělili se soupeři. Pohlídali si ligový finiš,“ nepochybuje specialista na kličku do bekhendu, kterou prováděl na hranici brankoviště a vytěžil z ní spoustu gólů. „Naučil jsem se ji víceméně proto, že mi chyběla síla, abych to posílal do víka. Hokejku jsem měl zahnutou jen ve špičce a puk jsem zvedal patou. Dělal jsem to automaticky.“
František Čech řádil i v kopačkách. Na postu útočníka nebo středopolaře hájil barvy českobudějovické Igly, SK Mladé a Koh-i-nooru. „Trenér Pražák mi tiše toleroval fotbalové avantýry, ale nesměl jsem se na trávníku zranit. Neminula by mě pokuta. Pro jistotu jsem zapíral dosažené góly. Vždycky jsem prosil redaktora Mílu Ortmana, jinak řízného stopera a mého spoluhráče z Mladého, ať napíše do novin jiné jméno,“ odtajňuje po létech. Ve čtyřiceti šel ještě pomoci na závěr sezony Dívčicím. V každém ze šesti utkání dal gól a byl z toho postup do 1. B třídy. Dlouho válel podnikový fotbal i hokej za Budvar, osmnáct let účinkoval jako fotbalový sudí nižších soutěží.
Přes třicet sezon napočítal v roli hokejového trenéra. Deset na hlavní pracovní úvazek. Většinou působil u motorácké mládeže. Nejhezčí vzpomínky chová na ročník 1992–93, kdy spolu s Michalem Vondrkou st. a Jiřím Šrámkem přivedl starší dorost k mistrovskému titulu. Období 1993 až 1995 strávil v Jindřichově Hradci u juniorky i jako asistent Milana Kašpárka u áčka. Do Hradce ještě jednou krátce zamířil ve dvojici s Františkem Jounem. Nyní asistuje Filipu Turkovi u starších žáků Motoru U15. „Postupujeme se stejnou třídou už několik let. Máme solidní mančaft. Pětadvacet hráčů v kádru musí bojovat o místo. Někteří jsou hodně šikovní,“ vyzdvihuje.
Ladislav Lhota
Odkaz na historické video: https://youtu.be/kysusalQ6IY
