06.07.2018
Nabíral tempo z pravého křídla, měl čich na góly. Sledovali ho reprezentační trenéři, třebaže s mateřským Motorem v závěru šedesátých let minulého století pendloval mezi první a druhou ligou. Za A-tým se lvíčkem na prsou odehrál jediný zápas, ale s béčkem absolvoval řadu povedených akcí. Zářil v motoráckém „P“ útoku s Karlem Pražákem a Jaroslavem Pouzarem, zastával kapitánskou funkci. Loučil se ve Vimperku, ale nože si ostří dodnes.
Č. BUDĚJOVICE – Rodák z jihočeské metropole Josef Pártl (18. dubna 1946) začal bruslit na svoji dobu nezvykle brzy. Jako pětiletý. „Tatínek byl rozhodčím na lyžařských závodech a pomáhal v hokejovém klubu, když se vydávala výzbroj. Chodil jsem s ním na zápasy a nějak se mi ta hra zalíbila,“ vysvětluje, co ho vedlo k brzkému vstupu na sportovní kolbiště. Podobně si vedla sestra Dáša, která se vypracovala do širšího kádru krasobruslařské juniorské reprezentace. K ledu měla blízko i po skočení kariéry, neboť se provdala za hokejistu Stanislava Bauera.
Malý Pepík se rychle prosadil v žákovské partě dirigované obětavým mládežnickým vedoucím Václavem Štropem, jenž trávil svůj čas na zimním stadionu nebo v legendární brusírně v průchodu mezi Krajinskou a Českou ulicí. „Za éry sokola jsme ho oslovovali bratře cvičiteli, ale všeobecně byl známý jako „táta“ Štrop. Rozdělil nás na červené a modré, mladší a starší. Zpočátku jsem jako nejmladší mohl hrát jen se souhlasem rodičů,“ vzpomíná hbitý forvard, který v budějovickém Slavoji prošel všemi kategoriemi až do áčka dospělých.
Dorostenci pod vedením Františka Vacovského ve čtyřiašedesátém vybojovali mistrovský titul. Na úspěchu se podílel i Josef Pártl, přestože častěji nastupoval za muže ve druhé nejvyšší soutěži. „Přivykal jsem hokeji za chlapy, což byla velká změna. Můj přínos pro dorostenecký tým hodně poklesl, pořád jsem seděl na trestné lavici,“ vrací se k období, které ho zocelilo před nástupem povinné vojenské služby. „Rukoval jsem do Jihlavy, ale zrovna postoupila mezi elitu Dukla Košice. Postavili nás do řady a zaveleli, tahle část zůstane, tahle půjde na Slovensko,“ popisuje jednoduchý průběh „draftu.“
Na východě tehdejší republiky prožil první dvě ligové (dnes říkáme extraligové) sezony 1965 až 1967. V týmu se potkal s pozdějšími internacionály Oldřichem Machačem (pojil ho s Pártlem shodný datum narození), Jiřím Holečkem, Bedřichem Brunclíkem, Eduardem Novákem a dalšími skvělými borci. O rok později přišel Vladimír Plánička, jenž posléze zakotvil v brankovišti Českých Budějovic. Nebojácné počínání mužstva v československé špičce vedlo ke zviditelnění jednotlivců.
Košická Dukla se transformovala do civilní TJ VSŽ a Josef Pártl si držel nadále pevné místo v týmu. Podepsal novou smlouvu, jenže v polovině své druhé sezony, stále ve vojenském suknu, se srazil u mantinelu s jihlavským tvrďákem Ladislavem Šmídem, utrpěl komplikovanou zlomeninu pravé nohy pod kolenem a neplánovaně ukončil slovenskou misi. „Dali mě dohromady a poslali domů s tím, že budu rád, když budu chodit a co nejméně kulhat. Měl jsem zapomenout na hokej,“ rekapituluje chmurné předpovědi. Naštěstí se nenaplnily.
Péči o zraněného hokejistu a dosluhujícího vojáka převzal českobudějovický primář Josef Podlaha. Sádra šla dolů téměř po půl roce, ale než začala sezona 1967 – 68, proháněl se Josef Pártl znovu po ledě. „V červenci jsem chodil na hřiště Rudé hvězdy, jenom večer, aby mě neviděli lidi, držel se zábradlí a rozcvičoval nohu,“ líčí protrpěný comeback. Nabíral formu a nejenže pomohl Motoru mezi elitu coby král střelců 2. ligy, dokonce si řekl o dres reprezentačního béčka.
S Pártlem v sestavě obsadil B-tým ČSSR čtvrté místo na předolympijském turnaji ve francouzském Grenoblu (řííjen 1967) a odvedl poctivou práci na turné po Severní Americe. V následujícím ročníku neudrželi Budějovičtí prvoligovou příslušnost, nicméně křídelník Pártl si odbyl premiéru za československé áčko. Přeskakoval mantinel ve společnosti budoucí hvězdné lajny Martinec, Novák, Šťastný a dalších perspektivních hráčů včetně svého krajana Václava Maříka.
Čechoslováci na pardubickém ledě zdolali tým USA 6:1. Ve stejný den, 12. března 1969, si poradili v Praze s Kanadou 2:1. Byla to poslední prověrka před šampionátem ve Stockholmu. Hokejová generalita vyhověla požadavkům zámořských vyslanců a nasadila dva výběry. Ten pardubický se dlouho považoval za B-tým, ale speciální historická komise mu roku 2008 přiznala status rovnocenného A-mužstva a utkání zařadila do oficiálního seznamu. „Každý hráč dostal velikánskou kazetu s pardubickým perníkem, ale skoro nikdo to nechtěl. Nandali mi to do auta a já to odvezl do Pece pod Sněžkou, kde jsme odpočívali s Motorem. Kluci byli nadšení,“ přidává perličku Josef Pártl.
V říjnu devětašedesátého převzal v Motoru kapitánské céčko po Josefu Cvachovi, jenž se přemístil za železnou oponu, a po návratu Jihočechů do nejvyšší domácí soutěže v roce 1970 sázel ligové góly ještě šest sezon, většinou z pravé strany „P“ útoku vedle Karla Pražáka a Jaroslava Pouzara. „Byla to zvláštní doba. Bylo mi třiatřicet a říkalo se, že jsem přestárlý,“ komentuje relativně brzký odchod z vrcholové scény.
Příští tři sezony strávil o patro níž ve Vimperku, který se stal útočištěm řady odložených Budějovičáků. Sdílel šatnu s Jiřím Helmichem, Františkem Vápeníkem, Vladimírem Zemanem, Jiřím Vondrkou nebo Petrem Podlahou, který záhy převzal trenérskou taktovku po Karlu Kroupovi. Mužstvo válelo v popředí tabulky, tribuny se prohýbaly pod namlsanými diváky. „Tamní starosta pořád chtěl dostat Vimperk do ligy. Nikdo mu to nedokázal rozmluvit. Tak se to vždycky uhrálo, abychom skončili druzí,“ šibalsky mrká jeden z tehdejších lídrů.
Dva roky se Josef Pártl věnoval přípravě vimperských žáků. Potom opustil hokejové prostředí. Vyučený automechanik a průmyslovák nastoupil k dopravě v budějovických papírnách (šoférováním náklaďáku se živil již v době, kdy hokejisté Motoru nebyli úplnými profesionály) a vypracoval se na pozici vedoucího. Nakonec jezdil šestnáct let s kamionem po Evropě, prakticky do své sedmdesátky. Občas ho přemlouvají k jednorázové přepravě, ale na přání manželky se snaží odolávat.
Otec dvou dcer se těší ze dvou vnuček a jednoho vnuka, který se při studiu věnuje boxu. Sedět někde v bačkorách, to není nic pro Josefa Pártla. Za novou štaci si vybral strážní službu v Budvar aréně. „Líbí se mi tady. Každý mě zná, já znám každého. A když je volná plocha, jdu si zabruslit. Na tréninky Old Boys Motoru si samozřejmě netroufám. Neustál bych ten vítr,“ vtipkuje. Při loučení si uchovává široký úsměv: „Letos v únoru jsme jako zástupci generací pochodovali po ledě při oslavě devadesátin klubu. Navrhl jsem klukům, že při stovce se můžeme sejít u svaté Otýlie (centrální hřbitov – pozn.).“
Ladislav Lhota
