23.08.2019
Na ledě v olympijském Naganu, kde český národní tým před jednadvaceti léty slavně vybojoval zlato, chybělo jihočeské zastoupení. V nominaci trenéra Hlinky figuroval útočník Václav Prospal, ale vyřadilo ho zranění. Jediný Jihočech, který asistoval u historického triumfu, byl manažer reprezentačního týmu Stanislav Neveselý. Zemědělský synek z Břilic u Třeboně si proklestil neuvěřitelnou cestu z jihočeských rybníků na hokejový Mount Everest.
BŘILICE / JIHLAVA – Senzační úspěch hokejové party, která na olympijském turnaji v Zemi vycházejícího slunce ohromila celý svět i sama sebe, zaplnil povědomí všech Čechů a nezadá si v oblíbenosti s příběhy o Emilu Zátopkovi nebo Věře Čáslavské. Notoricky známými se staly sportovní a životní osudy nejvíc opěvovaných naganských hrdinů Ivana Hlinky, Dominika Haška, Jaromíra Jágra. Méně se však mluví o sportovní minulosti a životních peripetiích Stanislava Neveselého, jednoho z mužů stojících za oponou slavného turnaje v halách Aqua Wing a Big Hat.
Fanoušci si jeho jméno spojují s trenérským působením na střídačkách Dukly Jihlava a národního mužstva. Byl u jedenácti z celkových dvanácti titulů armádního týmu z Vysočiny – u prvního jako hrající asistent. V osmi případech sekundoval Jaroslavu Pitnerovi, třikrát se radoval z pozice hlavního kouče (doplňoval ho Jaroslav Holík). Vedl reprezentační béčko ČSSR, v období 1979 až 1985 asistoval Luďku Bukačovi u A-týmu. Přivezl stříbro z olympiády v Sarajevu 1984 a zlato z MS v Praze 1985. Vrátil se ještě jako asistent Pavla Wohla (bronz z MS ve Stockholmu 1989 a Bernu 1990) resp. Ivana Hlinky (1993–94). V sezoně 1990–91 byl hlavním koučem reprezentace, asistoval mu Josef Horešovský.
Vyzkoušel i zahraniční trenérské štace ve švýcarském Klotenu (1987–88), německém Freiburgu (1992–93) nebo u chorvatské dvacítky (1999–2000). Mezi roky 2006 a 2009 dirigoval tým Moravských Budějovic. Před tím vším absolvoval osm sezon v československé nejvyšší soutěži na postu pravého křídla (Sparta 1959–64, Jihlava 1964–67) a reprezentoval na Zimní univerziádě ve švýcarském Villars, kde v březnu 1962 slavil prvenství po boku Václava Pantůčka, Františka Ševčíka, Vladimíra Nadrchala či Pavla Volka. Z dnešního pohledu se jeví jako sci fi, že v žákovské a dorostenecké kategorii hrál převážně nesoutěžní zápasy na rybnících.
Odmalička tíhnul ke sportu. A nevystačil se zprávami z novin či rozhlasu. Pozoroval dospělé idoly a mydlil to na hřišti, co jen mohl obětovat z volného času. Všestranně se rozvíjel hlavně po příchodu do měšťanky (druhý stupeň základní školy) v Třeboni. Lázeňské městečko tehdy nadšeně fandilo týmu SK Třeboň, který si vedl zdatně v lize české házené. „K mým vzorům patřil Žurin Matoušek (zároveň hokejista Slavoje České Budějovice – pozn.). Samozřejmě jsem hrál českou házenou ve školním výběru, byl jsem brankář,“ pochlubí se sportovní univerzál, jenž nastupoval v rodných Břilicích za fotbalovou jedenáctku a každou zimu tamtéž uháněl na bruslích za kotoučem.
Ještě když navštěvoval obecnou školu (1. až 5. ročník), zastavil se vždycky před vyučováním v domku u hráze Břilického rybníka a spolužák Josef Pelant mu uschoval za dveřmi hokejku a další propriety. S posledním zvoněním se kluci přestěhovali na zamrzlou hladinu a jejich bitvy ukončil zpravidla až vycházející Měsíc. Později nemohl Stanislav Neveselý chybět v třeboňském školním týmu. Hrálo se výhradně na přírodním ledě, ale jednou si žáky z Třeboně pozvali na zimní stadion jejich vrstevníci z budějovického Slavoje. „Nedávno na srazu třídy mi Pepík Pelant mezi těmi dědky připomněl, že jsme vyhráli nad Slavojem 7:3 a já prý dával tři góly. Úplně mi to vypadlo z paměti,“ přiznává.
Dětství Stanislava Neveselého však neprovázely jen radovánky. V jedenácti mu zemřel tatínek a vyvstala otázka, kdo převezme rozsáhlé hospodářství. „Ani nevím, kolik jsme měli hektarů, k tomu dobytek. Starší brácha František studoval v Táboře zemědělskou školu a býval by to utáhl, jenže musel na vojnu. Povolali ho do Chrudimi. Byl jsem ještě kluk a všechno zůstalo na mamince. Lidé se moc neměli k tomu, aby jí pomohli. Nerad se k tomu vracím. Nakonec jsme všechno odevzdali do družstva a já šel na vojenské gymnázium, kde jsem měl ubytování, stravu, kompletní zajištění,“ líčí, proč v patnácti oblékl zelené sukno v Moravské Třebové.
Pořád se držel u hokeje. Na polévaném kluzišti hrál za vojenské studenty, postupně i za místní tým dospělých. Objížděli bližší i vzdálenější rybníky, často hráli ve Svitavách, ale vůbec nebyla řeč o pravidelné soutěži. Po maturitě převeleli Stanislava Neveselého k ženistům do Litoměřic. Byl velitelem čety a rychle se zařadil k nejlepším hokejistům PDA, pozdější Dukly. Postoupili do 2. ligy, za čas se probili mezi československou elitu. Ale to již nynější plukovník v záloze nosil dres pražské Sparty. Nadřízení ocenili jeho sportovní zápal a poslali ho na institut tělesné výchovy (FTVS). „Byl tam vojenský obor. Armáda potřebovala tělocvikáře,“ vysvětluje.
Toho času neměli vojáci v Praze hokejový tým a Stanislav Neveselý dostal povolení hrát za Motorlet (I. ČLTK). „Za rok přišla s nabídkou Sparta. Armádní velení nebylo proti. Chodil jsem poctivě na přednášky, udělal jsem si na škole jméno. Studium jsem dokončil jako sparťan,“ rekapituluje strmý vzestup v kariéře. Po absolutoriu jej rozkazem do jihlavské Dukly povolal Jaroslav Pitner jako perspektivního asistenta, který ještě nějaký čas válel ligu a zároveň dohlížel na fyzickou kondici hráčů. Prosazoval tvrdou letní přípravu, jejíž součástí se staly proslulé cyklistické etapy označované Tour de Dukla. Hokejisté žehrali na galeje, ale později z nich náramně těžili.
Stanislav Neveselý se trvale usadil v Jihlavě, kde vychoval celé generace reprezentantů a kvalitních ligových borců, mezi nimi i syna Marka, který si vybral pozici v brankovišti. Zasloužilý trenér ve svých třiaosmdesáti stále chodí kibicovat na Horácký zimní stadion, rozhoduje na empiru tenisová utkání, vášnivě hraje karty. A zůstává Jihočechem. „V rodném stavení žije bráchova dcera. Mám tam svoji místnost, vracím se do Břilic dvakrát do roka. Taky jsem vzal s sebou jihlavské kamarády a na upraveném dvoře, kde bývalo hnojiště, jsme udělali turnaj v nohejbalu. Před dvěma roky jsem byl v Budějovicích na Carlson Hockey Games. Popili jsme s Jardou Jágrem chudším,“ usmívá se.
Ladislav Lhota
