26.06.2016
V barvách Motoru prožil útočník Jaroslav Urbanec druholigovou sezonu 1966 – 67. Přišel na pomoc omlazenému týmu s osobní ambicí vrátit se spolu s Jihočechy do 1. ligy (dnes extraliga), kterou předtím okusil v Chomutově. Postup do kvalifikace si paradoxně vybojovali chomutovští valcíři před Plzní a třetím Motorem, k jehož bilanci přispělo osm gólů z hole kladenského rodáka. Ten po sezoně na jihu skončil, ale dodnes lituje, že se nepřipoutal pevněji k Černé věži.
LITOMĚŘICE – Po další ligové zimě 1967 - 68 v Chomutově (celkem v nejvyšší soutěži odehrál za tři sezony kolem sedmdesáti utkání a dal patnáct gólů) vybojoval s Tatrou Kopřivnice postup do nově založené I. NHL, kde si přidal dvě sezony a ještě dvě potom za Sechezu Lovosice. Tři roky bojoval za béčko SONP Kladno a neuvěřitelně dlouhé období 1976 až 2005 nosil dres týmu Prison Litoměřice. Na stará hokejová kolena tam získal tři tituly okresního přeborníka. Plnou zbroj navlékal do svých pětašedesáti.
Pokřtili ho na Jaromíra. Starší bráška Jaroslav zemřel krátce po narození a maminka nechtěla dalšího Jaroslava. Od začátku školní docházky se ale píše jako Jaroslav. Sám neví, proč. Černé na bílém to má i v dokladech. Doma v Kladně se dal do party s Jaroslavem Jiříkem, pozdějším internacionálem, který bydlel v sousedství. „Mydlili jsme hokej před barákem. Ve školní šatně jsme o přestávkách hráli na brankáře. Já byl Kanaďan Lockhart. Chodili jsme každý do jiné třídy a měli vlastní fanoušky,“ popisuje s úsměvem.
Když bylo Jaroslavům Urbancovi a Jiříkovi osm let (druhý z nich měl půl roku náskok), přihlásili se na bruslení a uspěli při výběru do žákovské líhně, kterou dirigoval proslulý předválečný reprezentant Jiří Tožička. „Byl to pan hokejista a trenér v pravém slova smyslu. Patřil do generace, která hrála hlavou. Učil nás hlavně techniku a myšlení. Vystupoval rozvážně, nikdy nezvýšil hlas. Prohráli jsme třeba 1:10, ale pouze nám řekl, že musíme přidat v tréninku,“ charakterizuje tehdy již prošedivělého gentlemana.
Ze žákovských týmů uctívajících znak paní Poldi přešel Jaroslav Urbanec k dorostencům PZ Kladno a stejně dobře, jako na ledě, si počínal i jako trumpetista. „O deset let starší bratr Václav hrál druhou trubku v sedmnáctičlenném orchestru Bromský, velmi vytíženém na plesech a čajích. Naučil mě to a já vždycky o Vánocích vylezl na komín našeho domu a vytroubil příchod sváteční doby. Lidi už na to čekali a poslouchali. Hodně mi potom usnadnilo vojnu, že jsem ovládal nástroj,“ připomíná.
V devatenácti se musel ženit, což mu vyneslo rovněž úlevy během povinné vojenské služby, kterou strávil v Uherském Hradišti. Na hokej musel ale zapomenout. Celé dva roky. Údajně měl narukovat do Dukly Litoměřice, jenže rodiče prý neměli dost peněz a snad ani nechtěli dát úplatek trenérovi. Po návratu do civilu koncem roku 1961 – kvůli Kubánské krizi neodevzdal mundur v říjnu, ale v prosinci – začal válet nižší soutěž za Lokomotivu Kladno (se svým bratrem) a brzy jej oslovil Chomutov, kde už trénoval v závěru sezony.
S chomutovským týmem absolvoval dvě sezony mezi elitou, dal v nich sedm gólů, potom dva roky o soutěžní patro níž. Tam nasbíral dohromady sedmačtyřicet přesných zásahů. Našel i parťáka ve hře na trubku. Byl jím domácí oblíbenec Jaroslav Kamiš, jenž zvolna uzavíral hokejovou dráhu. „Tenkrát připadaly mistrovské zápasy na neděli a my s Jardou chodili v sobotu hrát na plesy. Trenér nám to ale zarazil, protože jsme se vraceli domů ve tři ráno,“ líčí muzikantské trable.
Potkal se v jednom týmu také s vynikajícím brankářem Josefem Mikolášem, mistrem Evropy 1961, který smolně přišel o svoji třetí účast na mistrovství světa v Lublani 1966. „Po vítězství nad Budějovicemi jsme nocovali v Písku a uspořádali oslavu. Pepík se moc nezapojil a šel spát, protože ho čekal reprezentační sraz. Brzy ráno pro něho přijel podnikový šofér z Chomutova, ale cestu jim komplikovala hustá mlha. Přijeli do Prahy o půl hodiny později a Pepíka okamžitě vyřadili z nároďáku,“ lituje výborného kamaráda.
Týmy Chomutova a Českých Budějovic v šedesátých létech pendlovaly mezi 1. a 2. ligou a často soupeřily o postup. Jihočechy zaujal výkon Jaroslava Urbance a před sezonou 1966 – 67 mu nabídli angažmá. „V Motoru posilovali a chtěli se dostat mezi elitu. Kývl jsem jim. Viděl jsem šanci zahrát si znovu nejvyšší soutěž. Bohužel, nevyšlo to. Vzpomínám na dres s velkým „M“ na prsou, nad kterým byla pěticípá hvězda. Při zájezdu v rakouském Klagenfurtu nám spílali fanoušci a hrozili pěstmi, že jsme komunisti z Moskvy,“ vybavuje si příhodu z období studené války.
S výjimkou nesplněného sportovního cíle byl na jihu Čech spokojený. „Dostal jsem krásný byt tři plus jedna v Havlíčkově kolonii. Předtím tam bydlel ekonomický náměstek Motoru. Líbilo se mi historické centrum, okolí Malše i jihočeské rybníky, které jsem v létě objížděl na motorce. Když jsem si to po čase srovnával s jinými městy, mrzelo mě, že jsem z Budějovic odešel. Měl jsem zůstat. Byl bych tam asi dodneška,“ říká hokejista, jemuž se pod Černou věží nevyhnuly ani karbanické seance, v nichž byli mistry Václav Vaněk nebo Karel Pražák.
Co se nepovedlo Motoru, to dokázal Chomutov a tak si Jaroslav Urbanec přidal ještě jednu prvoligovou sezonu v barvách valcířů. V jihočeské metropoli zůstala jeho první manželka se třemi dětmi – dcerou a dvěma kluky, dvojčaty. „Dcera se mi nedávno ozvala. Navázali jsme kontakt. O synech Jardovi a Milanovi nic nevím,“ otevírá svoji třináctou komnatu někdejší forvard, jehož si po dalším pádu Chomutova vyhlédly Vítkovice. Trénoval s nimi, ale přestup vyhořel na vysokém odstupném.
Sáhli po něm severomoravští sousedé z Tatry Kopřivnice, jimž pomohl v devětašedesátém vybojovat postup do nově založené I. ČNHL, která nahradila dosavadní 2. ligu. Dvě sezony potom hrál „první národní“ v Kopřivnici, další dvě přidal v české skupině za Sechezu Lovosice. Po fúzi s Lovosicemi se stal na tři roky hráčem B-týmu SONP Kladno, s nímž dvakrát slavil vítězství ve II. ČNHL a mezitím zažil pád z druhé nejvyšší soutěže. Za kladenské béčko nastřílel celkem šestapadesát gólů.
Poté ho osud zavál k soutoku Ohře a Labe. „Dělal jsem v Lovosicích vedoucího sdružených provozoven, jenže na funkci potřebovali dosadit komunistu. Novou práci jsem získal náhodně v Litoměřicích. Procházel jsem kolem sportovní prodejny, kde visela cedule, že hledají vedoucího,“ popisuje další životní změnu. Nebyla jediná. Poznal svoji druhou manželku, s níž napočítal už pětadvacet společných let. Hokej hrál do svých pětašedesáti za Prison Litoměřice. Nejprve ligu neregistrovaných, potom okresní přebor se třemi tituly v řadě.
Pomáhal také ve firmě syna Jaroslava, kterého vychovával s předchozí partnerkou v Lovosicích (ale nevyženil, protože neměli svatbu), a vyzkoušel práci redaktora litoměřického týdeníku České noviny páteční, kam dosud přispívá. Hlavně však zvelebuje chalupu v Žitenicích, odkud má výhled na Litoměřice, České středohoří i horu Říp. Jasné počasí odhalí i kladenské věžáky. „K chalupě patří dvě stodoly a čtyřicet arů zahrady. Nyní jsem zahrádkář a ovocnář,“ konstatuje čerstvý šestasedmdesátník (narodil se 25. června 1940).
Ladislav Lhota
