16.04.2022
Hokejoví veteráni z jihočeské metropole založili před léty hezkou tradici. V součinnosti s Motorem každý rok vkládají do předvánočního času exhibiční duel Modrých proti Žlutým, na který navazuje setkání všech hráčských generací. Od třicátníků po devadesátníky. Snad ani jednou nechyběl na akci někdější ligový obránce a elegantní bruslař Josef Květoň, strýc pozdějšího útočníka Lukáše Květoně. Příště nepřijde. 11. dubna 2022 prohrál boj s těžkou nemocí.
Č. BUDĚJOVICE – Do krajského města na soutoku Vltavy s Malší připutoval ze středočeského Rožmitála pod Třemšínem, který si kulturní obec spojuje s učitelem, regenschorim a skladatelem Jakubem Janem Rybou a jeho Českou mší vánoční. Ale vzešla odtud rovněž trojice hokejistů, jimž patřilo velmi čestné místo v silné hráčské generaci šedesátých a sedmdesátých let minulého století – řízný bek a spolehlivý reprezentant Ladislav Šmíd st. (1938), precizní forvard a účastník dvanácti světových šampionátů Josef Černý (1939) a konečně Josef Květoň (1946), neocenitelný parťák Miroslava Dvořáka st., Josefa Nováka a dalších borců v obraně ligového Motoru.
Boty s ocelovými noži zašněroval poprvé, když mu bylo čtrnáct. Přesto se na českých kluzištích prohánělo jen málo bruslařů s tak čistým skluzem, jaký měl Josef Květoň. „Člověk se s tím musí narodit. Spoluhráči mi často říkali, že jsem dostal dar od Pána Boha,“ vzpomínal v rozhovoru při příležitosti svých pětašedesátin. „Začínal jsem na džeksnách. První takzvané kanady, ale ruské výroby, mi přivezl brácha z Plzně. Až po vojně jsem jezdil na horovkách a potom jsem přesedlal na špičkovou značku Tackaberry. Jeden pár mi vydržel pět let,“ ohlížel se rodák z Vranovic u Rožmitála, jenž bruslil do nějakých osmapadesáti, než mu lékaři namontovali kardiostimulátor.
Hokej mu zavoněl na zamrzlé hladině rožmitálského rybníka zvaného Kuchyňka, kde činil první pokusy se svými bratry Karlem a Františkem. „Okoukával jsem velké vzory, o něco starší kluky Pepíka Černého s Láďou Šmídem. Mužstvo místního Spartaku válčilo v divizi. Soupeřilo nejvíce s týmy z Příbramska a Kladenska – Holoubkovem, Horní Břízou, Lány, Podluhy, Hořovicemi. Žádný z nich neměl vlastní umělý led. Když jsem rukoval na vojnu do Dukly Zvolen, už se v Rožmitále hrálo na novém hřišti v bývalé pískovně, kde byly napevno instalované mantinely,“ rekapituloval postup své kariéry, z níž převážnou část absolvoval v československé nejvyšší soutěži.
Během povinné vojenské služby se Josef Květoň vypracoval mezi špičkové borce a ligový křest si odbyl na Horáckém zimním stadionu v Jihlavě. „Z divizního Zvolena mě v podstatě vytáhl Láďa Šmíd, který měl velké slovo v jihlavské Dukle a doporučil mě trenéru Pitnerovi. Ten si mě oblíbil, přestože jsem v Jihlavě zůstal jen čtyři měsíce. Druhý rok vojny jsem odehrál za Duklu Liberec. Byli jsme ve stejné druholigové skupině jako budějovický Motor, odkud jsem dostal nabídku k přestupu a byl to zase Láďa Šmíd, který mi řekl, jen tam jdi, Pepíku. Jestli jsem toho litoval? Nikdy, v žádném případě,“ hlásil se vždy hrdě k nabytému jihočešství.
Do Motoru, tehdy druholigového, přišel v šestašedesátém. Za dva roky pomohl vybojovat comeback mezi tuzemskou elitu. „Považuji to za jeden z nejkrásnějších momentů mého sportovního života. Po příjezdu z posledního utkání tenkrát v roce šedesát osm nás přivítalo zcela zaplněné budějovické náměstí a oslavy pokračovaly na zimním stadionu, kam se vtěsnalo snad deset tisíc lidí. Atmosféra byla úžasná,“ ohlížel se s nostalgií. Mužstvo sestoupilo po jediné sezoně, ale za rok slavilo další návrat a usadilo se v lize napevno. „Drželi jsme s klukama hodně při sobě. Přestupy nebyly v kurzu, mančaft tvořili hlavně odchovanci. Trávili jsme hodně času společně i mimo led,“ připomínal.
Za dlouhých patnáct sezon s velkým M na prsou odehrál Josef Květoň bezmála pět stovek mistrovských utkání a dal v nich třicet devět gólů. V rámci federální soutěže si připsal 398 startů, 24 gólů, 43 asistencí. Loučil se ziskem stříbrné medaile v sezoně 1980–81. „Titul byl na dosah, ale nešťastně jsme prohráli na Spartě 5:6. Ten zápas byl zlomový. Nakonec se radovaly Vítkovice,“ nepřestal litovat hokejista, který se v obrovské konkurenci nedočkal nominace do reprezentačního áčka. Nastupoval alespoň za frekventované béčko, v jehož dresu si roku 1977 vychutnal měsíční turné po Spojených státech a Kanadě. Hrál proti týmům profesionální WHA s hvězdami přetaženými ze slavné NHL.
Výlet přes oceán se stal celoživotním zážitkem. Třicátník Josef Květoň letěl na vzdálený kontinent spolu s dalšími motoráky Jaroslavem Kočerem, Jiřím Kolarem a Janem Klabouchem. Byli u toho, když „Mr. Hockey“ Gordie Howe v barvách New England Whalers vstřelil 1001. gól své profesionální dráhy. „Na vlastní oči jsem spatřil v Americe prakticky všechno, o čem vyprávěl Pepík Černý v šedesátém roce po návratu z olympiády ve Squaw Valley. Vícekrát jsem byl také v Rusku a mohl porovnávat. Z každé cesty jsem si vzal poučení,“ vykládal s úsměvem hokejista, pro něhož byla ve studené válce povinnost cestovat za sportem na „východ“ a odměna podívat se na „západ“.
Aktivní dráhu završil v Jitexu Písek a nakonec VS Tábor, kde svým posledním gólem v posledním utkání přispěl k postupu do tehdejší II. NHL. Trenérsky pomáhal u českobudějovického dorostu, po pádu železné opony se jako vyučený zedník vypravil za prací do stavební firmy v rakouském Bad Leonfeldenu. Více než čtyřicet let také chalupařil v Chlupaté Vsi pod Kraví horou na Novohradsku, kde s kamarády vytvořil cyklotým a v zimě zkoušel pevnost ledu na rybníčku. Málokdy chyběl v Budvar aréně při zápasech Motoru. Loni 14. listopadu oslavil pětasedmdesátku. „Ve stejný den, ale o dva roky později než já, se narodil anglický korunní princ Charles,“ připomínal s oblibou kuriozní souputnictví.
Ladislav Lhota
