07.06.2022
Do organizovaného hokeje pronikl teprve jako čtrnáctiletý. Střední útočník českobudějovického Slavoje a také zdatný tenista Koh-i-nooru proslul bohémskou povahou, snad proto nevyšponoval sportovní kariéru k ohromujícím číslům. Rád se však vrací ke vzpomínkám na čtyři sezony v nejvyšší domácí hokejové soutěži (kolem padesáti utkání, tři góly) nebo pohybu na kurtech, kam přivedl i své čtyři děti. Devadesátník Jan Nedvěd (28. 11. 1931) překypuje nevídanou vitalitou.
Č. BUDĚJOVICE – Narodil se v cihelně, která fungovala mezi Budvarem a Svatou Otýlií. K objektu náležela vodní plocha. V jámě, z níž se přestala dobývat hlína. Rybník pod okny v tuhých zimách přímo vybízel k bruslení. Honza Nedvěd se denně proháněl po vzorně vyšornovaném příkrovu. „Jednoho dne se ohlásil Nácek Kotous, předválečná hvězda AC Stadionu, že by si u nás zahrál se svojí partou. Táta jim to umožnil samozřejmě zadarmo a udělal krásný led. Vzali mě mezi sebe. Dařilo se mi a jel jsem s nimi k zápasu do Strakonic. Jako jediný jsem za odměnu dostal dva buřty s hořčicí u Nácka v hospodě na Palačáku,“ popisuje odrazový můstek k hokejové kariéře.
Bylo mu čtrnáct. Před soupeřem ho prohlásili za šestnáctiletého. Bez okolků vstoupil do dospělého hokeje, ale bojoval také za dorost AC Stadionu, posléze přejmenovaného na Slavoj. „Nějakým omylem jsem se dostal do juniorského nároďáku,“ usmívá se. „Na desetidenním soustředění v Ostravě jsem vydržel dva dny. Dopoledne byl trénink, odpoledne druhý. Jak využít pauzu? Vsadil jsem se s klukama, že v hotelu sejdu nahý po chodbě o patro níž. Představte si, za takovou maličkost mě vedení poslalo pryč,“ diví se naoko. „Za Slavoj jsem hrál proti ruským dorostencům. Bylo nám sedmnáct, osmnáct, devatenáct. Nejmladšímu Rusákovi šestadvacet. Takové k nám posílali týmy.“
Přes českobudějovickou Slavii zamířil na vojnu do PDA (Posádkový dům armády) Praha, zelené sukno donosil v PDA u soutoku Vltavy s Malší. Z béčka Slavoje se probil do ligového týmu, za který nastupoval tři sezony v období 1954 až 1957. S hrdostí ukazuje společnou fotografii z ročníku 1956–57. „Koukněte, to je půlka nároďáku,“ povídá nadšeně. Brankář Jan Vodička, obránci Antonín Španinger, František Vacovský, Jaromír Bünter, útočníci Vintíř Němec, František Mizera, Čeněk Pícha, Karel Bílek, Vlastimil Hajšman, Josef Buřič skutečně nosili reprezentační dres. A nebýt nesmyslných ideologických překážek, mohli posbírat více startů a přibrat další klubové spoluhráče.
Hokejová šikovnost, ale také prořízlá ústa a magnet na průšvihy charakterizovaly Jana Nedvěda, jenž se nepohodl s trenérem (zřejmě Oldřich Hurych – pozn.) v jihočeské metropoli a zamířil do Tatranu Hluboká v nižší soutěži. „Na Hluboké byl pěkný zimák s přírodním ledem,“ nestěžuje si. „Přijel si tam zatrénovat Slavoj. Ve cvičném utkání jsem dal gól a vzali mě zpátky,“ vysvětluje ligový comeback. Potkal se v mužstvu s veteránem Janem Lidralem i nastupující generací představovanou Stanislavem Bauerem, Františkem Robem či Josefem Cvachem, ale vydržel jenom v sezoně 1960–61. Dále se realizoval v bílém sportu, který nekolidoval tolik se zaměstnáním.
Skončit s vrcholovým hokejem ve třiceti? Nic divného době, kdy fanoušci spílali starším hráčům do dědků. „Vždycky jsem chtěl být soběstačný. Neopírat se o nikoho. Na stavební průmyslovce jsem odmaturoval se čtyřkama, ale hned jsem se přihlásil na inzerát. V novinách hledali šéfa vodohospodářského oddělení. Na pozdrav Čest práci jsem odpověděl Dobrý den. Zeptali se, jestli něco umím. Řekl jsem, že ne. A oni mě vzali,“ chechtá se na celé kolo. „Byl jsem úplně blbej,“ přiznává. „Tři čtvrtě roku jsem potom denně jezdil za bývalým třídním učitelem na chalupu u Římova a doháněl, co se dalo.“ Vyplatila se mu drzost. Sportovní činností, byť na nejvyšší úrovni, se tehdy nezajistilo živobytí.
V osmašedesátém se Jan Nedvěd aktivně zapojil do Klubu angažovaných nestraníků (KAN), což mu přitížilo po srpnové okupaci ruskými a dalšími „spřátelenými“ vojsky. Na deset let se stal kopáčem. „Ve městě jsem hloubil s cikánama takové ty kanálky pro elektrické kabely. Zároveň mi zbývalo dost času na tenis. Dobře ho hrála nejstarší dcera Jitka i nejmladší Jana. Hlavně jsem to chtěl naučit oba kluky, Honzu a Jirku. Bydleli jsme vedle Masných krámů a kousek odtud do Gymnázia Česká jsem každý pátek donesl svému známému školníkovi půl litru rumu. Měli jsme k dispozici tělocvičnu od pátečního odpoledne do nedělního večera. Trvalo to šest let,“ líčí.
Starší syn Jan přešel do pražské Sparty a sbíral dorostenecké tituly v mixu společně s Martinou Navrátilovou. Ligu hrál v Praze několik sezon. Tátovi to přineslo větší zadostiučinění než vlastní úspěchy. Bývalý hokejista se ještě za komunistů stihl vrátit ke stavbařské profesi. „Dělal jsem investora. Dodnes se stydím při každém příjezdu do Českého Krumlova za ty paneláky po pravé straně ve směru od Budějovic,“ hodnotí odvedené dílo sebekriticky. Po Sametové revoluci byli Jan starší a Jan mladší první, kdo si v jihočeské metropoli zaregistrovali soukromou firmu. Syn zakládal MANE, otec si vybudoval podnik s označením Lešení Nedvěd Investservis.
Základní Nedvědovou vlastností je vitalita. 28. listopadu 2021 oslavil devadesátiny a nejenže si zahraje tenis nebo vyrazí na lyže do Rakouska, ale ve své firmě diriguje dvě skupiny lešenářů, dělá rozpočtáře, statika, ředitele. Pokud v zimě zamrzne Munický rybník, organizuje tam celodenní hokejový zápas. Naposledy bylo skóre 112:142. Do kavárny vedle budějovické radnice každé úterý a pátek svolává polední dýchánek s přáteli, kde se nesmí hovořit o práci nebo politice. Nezapomíná ani na koníček – foukací harmoniku. „Náš Honza pořádá jazzové koncerty. Jeden chystá v Nových Hradech do Rezidence, která mu patří. Zahraju si s kamarádem Laco Décsim. Ještě to neví,“ mrká spilenecky.
Ladislav Lhota
