21.07.2018
V československé lize válel patnáct let. Nasbíral 474 startů a jako bek nasázel 114 gólů. Nikdy nehrál nižší soutěž. Bojoval za Spartu, Duklu Jihlava, budějovický Motor a Ingstav Brno. Na českém jihu odváděl poctivé služby čtyři sezony od comebacku mužstva mezi elitu v roce 1970 a strávil tady vrcholné období své hokejové zralosti. Rodák z hlavního města Karel Masopust (4. 10. 1942) vděčně vzpomíná na štaci pod Černou věží. „Bylo to pěkné období,“ přikyvuje.
HLUBOKÁ NAD VLTAVOU – Důchodový věk si užívá ve stověžaté matce měst, ale často zamíří jižním směrem za dcerou, přebývající poblíž Stráže nad Nežárkou. Našel si cestu také na nedávné setkání bývalých reprezentantů Hockey Football Memories Party v Hluboké nad Vltavou, kde poskytl interview pro jchokej.cz. „Někdy předloni jsem se byl podívat i na hokej v Budvar aréně,“ přiznává, že ho stále magnetizuje budějovický fenomén jménem Motor. „Na České Budějovice nedám dopustit. Měl jsem tam dobré sezony. Bylo to pěkné období.“
Za Jihočechy začal válet v sedmdesátém roce, kdy mužstvo koučované Vlastimilem Hajšmanem slavně postoupilo do ligy. Pod stejným lodivodem odehrál jednu sezonu, další dvě se řídil pokyny svého švagra Luďka Bukače. Zažil ještě Vlastimila Sýkoru, Slavomíra Bartoně a Františka Mizeru. „Měl jsem nějaké problémy s trenérem ve Spartě a rozhodl se změnit působiště. Budějovice projevily zájem, tak došlo k přestupu. Nikdy jsem nelitoval. Šíleně mě mrzí, že teď nehrajou extraligu. Doufám, že už jim vyjde postup. Neumím si představit nejvyšší soutěž dlouhodobě bez nich,“ přiznává.
V obranných dvojicích během čtyřletého působení v Motoru otestoval všechny existující spoluhráče. Nejvíc si rozuměl se Stanislavem Bauerem. Znal ho ze společného působení v mládežnických výběrech a na vojně v Dukle Jihlava. „Rád jsem útočil. Někdy až moc. Standa představoval jistotu, že někdo zůstane vzadu. Pak mi vždycky vynadal, že tam je sám. Mezi chlapy se rychle prosazoval Míra Dvořák. Dobrý kluk, pohodář, nelámal si s ničím hlavu, nic ho nerozházelo. Bylo vidět, že z něj roste velký hráč. Všichni kluci v Budějovicích byli prima. Zažili jsme spoustu legrace,“ vzpomíná vděčně.
Pendlování do Budějovic ho unavovalo, i když mohl využívat garsonku. Ve dvaatřiceti si přidal sezonu v dresu Sparty a uzavřel kariéru. V Kristových létech. „Je to věk, kdy člověk začíná ztrácet rychlost a orientaci. Buď to šmrdláte dál a může to být trapné, nebo toho necháte. Chtěl jsem skončit jako ligový hráč, ne se motat v nižších soutěžích. Dnes jsou někteří hokejisté nesoudní, jenže hrají za peníze, o kterých se nám nesnilo,“ zamýšlí se muž, kterého nakonec oslovila ještě jedna nabídka. V barvách Ingstavu Brno absolvoval ligový finiš 1975 – 76. „Zlákal mě trenér Ruda Potsch. Ligu jsem vzal. Chtěli, abych zůstal i po sestupu, ale řekl jsem ne,“ upřesňuje.
Na vrchol se Karel Masopust vyhoupl v osmašedesátém díky účasti na olympiádě v Grenoblu. Probojoval se tam ze Sparty spolu s kolegou obráncem Josefem Horešovským, útočníky Janem Havlem a Petrem Hejmou. Turnaj se pořádal současně jako mistrovství světa a Evropy, tudíž Čechoslováci přivezli tři stříbrné medaile. „Měli jsme výborné mužstvo a partu. Po vítězství 5:4 nad Rusákama jsme byli opravdu šťastní. Emigranti nám posílali bedny whisky, ale hned je zabavili bafuňáři. Ke zlatu stačilo dát o jeden gól víc v posledním utkání se Švédy. Bohužel, remizovali jsme 2:2. Druhé místo bylo taky fajn,“ říká jen zdánlivě bez lítosti.
Trenéřina ho příliš nelákala. Po Sametové revoluci vedl dva roky hokejisty v německém Aachenu, ale to již měl za sebou dálkové studium na FAMU a řádku let s praxí asistenta produkce v Krátkém filmu. Příchod svobodného podnikání mu umožnil založit vlastní produkční firmu, znovu však uslyšel na volání od ledu. Nabídka od klubu NHL San Jose Sharks zněla lákavě. Karel Masopust pracoval pro tuto organizaci celé dvě dekády. „Dělal jsem evropského skauta. Asi pět let úplně sám, což byla fuška. Pořád jsem jezdil po Evropě, do Ruska i do zámoří, když mě zavolali na kemp,“ popisuje.
Žralokům ze San Jose předhodil parádní kořist v podobě dvou německých špílmachrů, Christiana Ehrhoffa a Marcela Goce. „Na počátku století se Němci nebo Švýcaři moc neprosazovali za oceánem. Naštěstí vedení klubu vsadilo na mé doporučení. Nakonec ocenili good job a nabídli, že můžu u nich zůstat nadosmrti. Samozřejmě jsem odešel do důchodu. Musím však říct, že to byla nádherná práce. Pravda, odseděl jsem víc času u počítače, než na stadionech. Ale měl jsem co do činění s perfektními a férovými lidmi, u nichž platilo dané slovo. Strávil jsem tam jednu z nejhezčích etap mého života,“ konstatuje vděčně.
Během skautování se nejednou ukázal také na Zimním stadionu v Českých Budějovicích, kde si našel chvilku na kus řeči se starými kamarády. Sledoval tady Milana Michálka a další hráče. Do zámoří ostatně pomohl rovněž talentovaným českým borcům Václavu Varaďovi nebo Janu Čalounovi. Byla jich řada. V současnosti je Karel Masopust jenom pasivním konzumentem hokeje. „Zajdu do hlediště na Spartu, ale hlavně sleduju NHL. Dneska není problém vidět v televizi tři zápasy za noc,“ usmívá se.
Ladislav Lhota
