11.04.2014
Mezistátní veteránský duel Česko versus Německo nabídl fanouškům v Budvar aréně příjemnou tečku za uplynulým hokejovým ročníkem. Na ledě se objevily známé osobnosti, které v minulých létech působily na mezinárodní nebo alespoň extraligové scéně. Mnozí z přítomných aktérů kdysi oblékali budějovický dres. K této kategorii náleží gólman Michal Mařík, jenž účinkoval pod Černou věží v období 1998 až 2002.
Do souboje s německými old timers naskočil rodák z Tábora za stavu 8:1 ve 32. minutě, kdy vystřídal Martina Altrichtra. „Byl to perfektní zápas,“ pochvaloval si po skončení duelu, který Češi vyhráli 9:5. „Budějovice si zasloužily takovou akci. Loni se tady zamotala situace kolem hokeje a je jenom dobře, že lidi se zase můžou bavit svým oblíbeným sportem. Dnes večer nešlo o výsledek nebo o body, ale spíše o legraci. Pokud jde o mě, tak jsem se po dlouhé době slušně zapotil,“ vypočítal Mařík všechna pozitiva.
Martin Altrichter inkasoval od Němců jediný gól, Michal Mařík pustil čtyři. Mezi českými brankáři ale nepadla žádná sázka, která by těžila z jejich úspěšnosti. „Nic takového. Při takových zápasech spíše skoro vždycky vzniká třenice o to, kdo začne chytat. Jako druhému se totiž do branky nikomu nechce. Většinou rozhoduje věk. Alťák je trochu starší, tak dostal přednost. V každém případě byla nejdůležitější zábava,“ ujistil hráč, který v minulosti hájil barvy sedmi extraligových klubů.
V květnu mu bude devětařicet a poslední tři sezony si užívá hokejový důchod. Veteránský duel mu však nezpůsobil výrazné fyzické potíže. „Dalo se to zvládnout. Trénuju žákovské gólmany v Plzni a bývám na ledě čtyři i více hodin denně. Na druhou stranu ale moc často neoblékám výzbroj, jen tu a tam se starými pány. Za poslední dva týdny jsem byl oblečený dvakrát. Od ledna jsem nastoupil počtvrté do zápasu,“ posloužil statistickými udaji.
Končil jako stand by goalie
Světlo světa sice Michal Mařík spatřil na jihu Čech, ale vyrůstal v Plzni pod vedením brankářské legendy Josefa Hovory. Po skončení kariéry se vrátil do západočeské metropole. „Manželku mám Jihočešku a svého času jsme zvažovali, že tady zakotvíme. Snad by to tak dopadlo, kdybych hrál v Budějovicích o něco déle. Jenže potom jsem byl řadu let pryč a vracel bych se někam, kde už neznám řadu lidí. Tak jsem šel do Plzně, kde jsem doma. Navíc mi tam nabídli trenérskou práci u dětí, což bylo taky důležité,“ vysvětlil.
Po odchodu z budějovického týmu, kde se předtím z dvojky vypracoval na jedničku, pokračoval Mařík několik sezon mezi českými mantinely a závěr kariéry prožil v zahraničí. Rok chytal v Norsku, čtyři přidal v Německu. Dvě sezony hrál bundesligu v Drážďanech a dvě sezony oberligu v Adendorfu. „Mohl jsem ještě pokračovat, ale přišlo nešťastné nařízení, že gólmani v nižších soutěžích musejí být Němci. Tak jsem to musel předčasně ukončit,“ rekapituloval s lítostí.
V další sezoně byl zapsaný na soupisce bundesligového Landshutu jako pojistka pro play off. Říká se tomu stand by goalie. „Trénoval jsem s plzeňskými juniory a byl připravený naskočit, kdyby se někdo zranil. Nakonec jsem získal titul, aniž bych zasáhl do hry,“ popisoval tečku za kariérou otec desetileté dcery, která se věnuje závodnímu plavání, a sedmiletého hokejisty, jenž se po vzoru táty postavil do branky. „Nejhezčí hokejové období jsem prožil na jihu Čech. Na Budějovice vzpomínám s láskou,“ uzavřel Michal Mařík.
Ladislav Lhota
